Dítě s potřebou bezpečí v rodině



Násilí v rodině (domácí násilí, syndrom CAN)

„Násilím rozumíme zlé nakládání, tělesné útoky, pohrůžky obdobným chováním nebo jednání, které působí újmu na fyzickém, sexuálním nebo psychickém zdraví druhé osoby. Jde o agresi jedné osoby proti druhé (nebo jejich většímu počtu), jejímž cílem je ublížit, poškodit, poranit nebo zabít.“ (Voňková in Voňková, Spoustová, 2008, s. 13)
Násilí lze považovat za prostředek či způsob jednání, které představuje zneužití síly a moci nad druhým jedincem, je využíváno zejména pro dosažení vlastních cílů, zastrašování, devalvaci druhého, ale také jako forma vybití vlastní intrapsychické tenze a stresu. Podstatnou charakteristikou násilí je, že síly mezi útočníkem/násilnou osobou a napadeným/ohroženou osobou jsou nevyrovnané. Útočník disponuje mocí, kterou zneužívá, a napadený naopak bývá v pozici charakteristické bezmocí.
Násilí může mít několik podob, přičemž nejčastěji se setkáváme s násilím fyzickým, psychickým, emocionálním, sociálním, sexuálním, finančním. Z jiného úhlu pohledu můžeme násilí dělit např. na verbální či fyzické.
„Domácím násilí se zpravidla označuje týrání a násilné jednání, odehrávající se mezi osobami blízkými žijícími spolu ve společném bytě nebo domě, kdy jedna násilná osoba získává a udržuje nad druhou moc a kontrolu.“ (Bednářová, Macková, Prokešová, 2006, s. 9)
Domácí násilí je většinou dlouhodobé, latentní, opakující se, různé intenzity a charakteru. Vyskytuje se ve všech společenských vrstvách, neovlivňuje jej vzdělání, rasa, věk, pohlaví ani ekonomická situace rodiny, ve které se odehrává.
Týrané, zneužívané, zanedbávané či ohrožené děti, ale taktéž dospělí vystavovaní domácímu násilí mívají tendenci utajovat či dokonce popírat nepříznivou situaci a své problémy dlouhou dobu, aniž by někdo v okolí povahu a závažnost situace identifikoval.
Syndrom CAN představuje soubor nenáhodných, vědomých či nevědomých aktivit či neaktivit (nezabránění) rodiče či jiné osoby vůči dítěti, které jsou v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a které vedou k poškození psychického či tělesného zdraví dítěte (ojediněle dokonce k jeho usmrcení) či narušují jeho optimální vývoj nebo společenský stav. V zásadě jde buď o nedostatečné uspokojování základních potřeb dítěte – potřeb biologických, emočních, dostatku podnětů, nebo uplatňování násilí na dítěti – násilí psychického, fyzického, sexuálního.
Dítě může být vystaveno jen jedné z forem syndromu CAN, častěji se ale jedná spíše o kombinaci více z nich, čímž se závažnost a hloubka traumatu zesiluje. Psychické týrání pak doprovází v podstatě všechny ostatní formy syndromu CAN, avšak existuje i ve své samostatné podobě.
V návaznosti na osoby, mezi kterými v rodině nejčastěji dochází k násilí, lze hovořit o „partnerském násilí“ vedeném mezi partnery/rodiči a „násilí vůči dětem“, tedy atakování dítěte rodičem/jinou pečující osobou. V rodině může například docházet také k násilí mezi sourozenci či k násilí dětí vůči rodičům.

I. DÍTĚ JAKO SVĚDEK NÁSILÍ MEZI RODIČI:
V případě domácího násilí, které se odehrává mezi partnery/rodiči, bývá dítě v pozici svědka. Rozvinuté domácí násilí mezi partnery/rodiči naplňuje dle Světové zdravotnické organizace podstatu psychického týrání dítěte. Dopad domácího násilí mezi partnery/rodiči na psychiku dítěte je obdobný jako u jiných forem týrání. Vedle samotné užité formy a míry brutality domácího násilí je negativní dopad na dítě umocněn také mírou zažívané bezmoci u dítěte a nepředvídatelností atmosféry v rodině (střídání fází agrese a usmiřování). Na mnohých dětech leží neúnosná míra zodpovědnosti za včasné přivolání pomoci v momentu domácího násilí, výkon zabezpečovacích úkonů (např. zabarikádování pokoje), snaha bránit rodiče vlastním tělem. Proto se také u dětí setkáváme s výraznými pocity viny za to, že nedokázaly svého rodiče ochránit. Takové situace otáčí role v rodině, kdy dítě nese odpovědnost za bezpečí a ochranu rodiče namísto toho, aby bylo samo chráněno. Domácí násilí tak pro dítě představuje silně stresující situaci. Děti mohou reagovat na domácí násilí emočním „únikem“ ze situace.
Mimo to může zvýšenou psychickou zátěží být výslech a výpověď dítěte proti vlastnímu rodiči. Role svědka proti vlastnímu rodiči může navíc dítě ohrozit – hrozit může např. odveta rodiče, emoční ochladnutí, odmítnutí dítěte.
Dítě zažívá intenzivní strach z násilné osoby, a i přesto, že není přímo atakováno, jsou jeho obavy z možného napadení reálné. Je svědkem toho, že ani dospělá osoba se nedokáže zcela ubránit. Tento fakt je třeba zohledňovat při kontaktu dítěte s rodičem, který se násilí dopouštěl.
Vztah dítěte k rodiči, který se násilí dopouští, může být negativní, ambivalentní i pozitivní, stejně tak vztah k napadanému rodiči může být pozitivní, ambivalentní i negativní (pro neschopnost rodiče odmítnout násilí).

II. FYZICKÉ, PSYCHICKÉ, EMOCIONÁLNÍ A CITOVÉ NÁSILÍ NA DÍTĚTI:
Fyzické týrání představuje tělesné ubližování dítěti, ale také nezabránění takovému zacházení s dítětem. Zahrnuje vedle hrubého útoku na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození dítěte nebo dokonce usmrcení dítěte, také pravidelné tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek.
Formy fyzického týrání:
- nepřiměřené bití rukou (pohlavky, facky) či různými nástroji (vařečka, řemen),
- kopání do dítěte, údery pěstí (má často za následek poranění vnitřních orgánů),
- popáleniny (např. cigaretou), opaření horkou vodou,
- bodné rány (často nůžkami),
- vytrhávání vlasů, nepřiměřené tahání za ušní boltce – způsobující trhliny,
- odmrštění, odhození dítěte, úder/pád dítěte na zem, stěnu, topení aj.,
- škrcení, dušení, topení,
- svazování, připoutání,
- silné třesení, zejména s malým dítětem, tzv. syndrom třeseného dítěte (z angl. Shaken Baby Syndrome – SBS),
- odnímání spánku, potravy.

K fyzickému týrání dětí dochází nejčastěji přímo v rodinách. Týrající osobou může být kdokoliv z rodiny – matka, otec, prarodič, partner matky, partnerka otce, pěstoun, pěstounka.
Fyzickému týrání mohou být vystavené děti již od nejútlejšího věku, tedy od narození. V návaznosti na věk dítěte může mít fyzické týrání různé příčiny. Týrající rodič často jedná pro dítě nevypočitatelným způsobem, dítě nemůže předvídat, kdy nastane jaká reakce rodiče, zda a kdy dojde k fyzickému útoku. Chování dítěte ovšem bývá rodičem užíváno jako záminka, vina je svalována na dítě, případně mohou být dospělou osobou cíleně navozovány takové situace, ve kterých nemůže dítě obstát a je následně za své selhání potrestáno.
Pohlaví dítěte nehraje většinou zásadní roli, s fyzickým týráním se setkáváme u chlapců i dívek.
Psychické týrání představuje takové chování vůči dítěti, které má negativní dopad na psychický, emocionální a/či citový vývoj dítěte, vývoj jeho chování, osobnosti, sebepojetí a sebehodnocení či má negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů.
Psychické týrání v podstatě vždy provází ostatní diagnostické kategorie syndromu CAN – fyzické týrání, sexuální zneužívání, rozvodové spory o dítě, zanedbávání aj, navíc se může vyskytovat samo o sobě jako hlavní forma týrání dítěte.
Formy psychického, emocionálního a citového násilí:
- časté nadávky, ponižování, zesměšňování, devalvování, opovrhování,
- výhrůžky, cílené vyvolávání strachu u dítěte,
- odmítání dítěte, citová deprivace,
- citové vydírání,
- preferování jiného dítěte, odsunutí dítěte na okraj rodinných vztahů, permanentní srovnávání s úspěšnějším sourozencem,
- nepřiměřené zatěžování dítěte zodpovědností, domácími povinnostmi, péčí o sourozence,
- požadavek nereálných výkonů – ve škole, v oblasti zájmové (sport, hudba aj.),
- nerespektování vývojové úrovně a potřeb dítěte,
- násilná izolace, nepřiměřené oddělení dítěte od vrstevníků či ostatních osob.

Obsáhlou kategorii tvoří psychické týrání v souvislosti s předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou situací rodičů, kdy bývá dítě vystaveno dlouhodobé a nepřiměřené zátěži vzniklé v souvislosti s rozvodem. Tato problematika zahrnuje především:
- zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zneužívání dítěte jako „svědka“ proti druhému rodiči,
- manipulace s dítětem a negativní ovlivňování dítěte proti druhému rodiči a případně celé jeho rodině, snaha získat dítě „na svou stranu“,
- bránění dítěti v kontaktu s druhým rodičem a případně dalšími členy jeho rodiny,
- nepřipravení dítěte žádoucím způsobem na kontakt s druhým rodičem.

III. SEXUÁLNÍ NÁSILÍ, SEXUÁLNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ DÍTĚTE:
Sexuální zneužívání představuje jakékoliv využití dítěte k navození vzrušení a/či uspokojení sexuálních potřeb zneuživatele a vystavení dítěte takovému chování, které tento cíl sleduje.
Zneuživatelem může být v podstatě kdokoliv, bez ohledu na vzdělání, profesi, socioekonomickou úroveň, dojem, jaký vyvolává, dobré vystupování, prestiž; avšak nejčastěji to bývá osoba, kterou dítě dobře zná – osoba příbuzná či rodině dobře známá, méně často pak osoba zcela neznámá, cizí.
Sexuálním zneužíváním jsou děti ohrožené již od nejútlejšího věku.
Počet sexuálně zneužívaných dětí je vysoký. V ČR chybí jednotný validní monitoring této problematiky. Council of Europe hovoří v rámci své kampaně „One in Five“ až o každém pátém dítěti, které zažilo nějakou formu sexuálního zneužití.
(http://www.europewatchdog.info/en/instruments/campaigns/one-in-five/)

Pro sexuální zneužívání je typické jeho utajování. Mnohé děti jsou sexuálně zneužívané opakovaně a dlouhodobě, i po dobu několika let, aniž by jejich situaci dokázal někdo v okolí rozpoznat. S délkou zneužívání dítěte může narůstat závažnost uplatňovaných forem.
Sexuální zneužívání dětí představuje jedno z nejtěžších traumat. Přesto nemusí být traumatizující dopad zjevný a bez odborného vyšetření rozpoznatelný.
Bezkontaktní sexuální zneužívání:
- obnažování se před dítětem, masturbace před dítětem,
- pozorování nahého dítěte za účelem vlastního sexuálního vzrušení, uspokojení,
- vystavení dítěte sledování pornografie, soulože, sexuálních aktivit,
- požadavek na zasílání choulostivých fotografií, videí dítěte či zasílání choulostivých fotografií dítěti (erekce, ejakulace aj). Odehrává se často v kyberprostoru, na sociálních sítích.

Kontaktní sexuální zneužívání:
- osahávání či líbání dítěte na intimních místech, laskání prsou, genitálií,
- požadavek provádění masturbace zneuživatele,
- orální, anální, vaginální styk.

Komerční sexuální zneužívání:
- zneužití dítěte k výrobě dětské pornografie,
- zneužití dítěte k dětské prostituci.

Z hlediska pohlaví jsou oběťmi sexuálního zneužívání především dívky, nicméně je třeba brát v úvahu i riziko sexuálního zneužívání chlapců (odhadem ¼ obětí).
Sexuálního násilí v rodině (tzv. intrafamiliární forma) se nejčastěji dopouští otcové (vlastní i nevlastní), dědové, strýcové. Mezi nepříbuznými, avšak dítěti známými osobami, v roli zneuživatele dominují známí rodin, sousedé, též vedoucí volnočasových aktivit.
K sexuálnímu atakování může docházet i ze strany staršího sourozence a může nabývat podoby a intenzity dopadu jako v případě sexuálního zneužívání jakoukoliv jinou osobou.
U mladších dětí hovoříme spíše o „sexuálním experimentování“, kdy se může jednat o společné explorování této oblasti. Sexuální experimentování může být „dětskou hrou“, ale i varovným signálem poukazujícím na možnost, že dítě je skutečně sexuálně zneužívané. Proto je namístě vždy zajistit i pro sexuálně experimentující děti psychologické vyšetření.

Seznam zdrojů:
BEDNÁŘOVÁ, Z., MACKOVÁ, K., PROKEŠOVÁ, H. 2006. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí.
VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I. 2008. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, o.p.s.

Na řešení jevu se podílí: školní výchovný poradce, PPP, rodinná poradna, zařízení realizující SaS
Obsah služby: zlepšení komunikace a vztahů v rodině, minimalizování konfliktů
Forma poskytování: ambulantní
Tříčlenná rodina (otce, matka, dítě) prožívá delší krizové období projevující se neustálými konflikty mezi rodiči. Tato situace se brzy odrazí na dítěti, které se zhorší ve škole v prospěchu i chování. Školní výchovný poradce navrhne návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. Zde bude dítě rozebírat svou situaci s dětským psychologem. Celá rodina se rozhodne navštěvovat rodinnou poradnu, kde jsou jim doporučeny sociálně aktivizační služby.
Zdroj: Metodická příručka typologie situací a služeb pro rodiny s dětmi, MPSV, 2015, s.

Násilí v rodině
Na řešení jevu se podílí: policie, blízká rodina, OSPOD, Azylový dům pro matky s dětmi
Obsah služby: poskytnutí ubytování pro matku se dvěma dětmi. Matka je zaměstnaná.
Matka se dvěma dětmi v procesu rozvodu. Mezi rodiči byly dlouhodobě komplikované vztahy. V situaci, kdy opět došlo ke konfliktům a hrozilo fyzické napadení, matka zavolala policii. Policie konfliktní situaci neřešila, ale zajistila matce a dětem možnost odjet na několik dnů mimo bydliště k příbuzným. Následně hlášením policie OSPOD, i kvůli tomu, že konflikty mezi rodiči byly dlouhodobé, bylo ze strany OSPOD matce nabídnuto přechodné ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi v samostatném pokoji v bytové jednotce města, sloužící jako krizové bydlení (byt obývaly ještě dvě další ženy s dětmi). Matka v průběhu pobytu podala žádost o byt a po jeho získání se s dětmi do bytu přestěhovala.
V rámci prováděných opatření pracovníky OSPOD se pro nápravu dané situace prováděly:
- zjištění stavu v rodině s dítětem, mapování rodinného prostředí, ekonomické a sociální situace, mapování příčin vzniku daných sociálních nežádoucích jevů a dalších skutečnosti s tím souvisejících, zejména rozhovorem s matkou dětí,
- zajištění souhlasu matky k jejímu přemístění a přemístění dětí do AD,
- zajištění finančních možností matky platit nájem,měsíční kontrola stavu v AD.
Zdroj: Metodická příručka typologie situací a služeb pro rodiny s dětmi, MPSV, 2015, s.

Matka, pracující prodavačka, dvě děti (chlapec 10 let, dívka 6 let), je v rozvodovém řízení s otcem dětí. Poměry k nezletilým jsou upraveny, děti jsou svěřeny do výchovy matky, styk s otcem byl vyloučen k samostatnému řízení. Matka s dětmi žije ve společné domácnosti s otcem, žijí však odděleně. Mezi rodiči jsou dlouhodobě konfliktní vztahy, otec je k matce a dětem vulgární, matku v minulosti opakovaně fyzicky napadl. Matka nikdy nekontaktovala policii, ani následně nevyhledala lékařské ošetření. V situaci, kdy opět došlo k vyhrocenému konfliktu a matce hrozilo fyzické napadení, zavolala policii. Policie situaci uklidnila a vyřešila domluvou. Následně o celém incidentu sepsala úřední záznam, který postoupila na OSPOD.
OSPOD zahájil spolupráci s rodinou, telefonicky kontaktoval matku s tím, aby se dostavila k jednání. Matce bylo doporučeno, aby chování otce oznámila na policii, vyhledala lékařské ošetření. Dále jí bylo poskytnuto poradenství o problematice domácího násilí, byly jí předány kontakty na pomáhající organizaci. Dále byly řešeny její bytové poměry. Matka sdělila, že byt, ve kterém rodina žije, je majetkem otce. Matka nemá možnost, jak bytovou situaci řešit, nemá příbuzné, nemá dostatek finančních prostředků, ale odmítá žít s dětmi dále ve společné domácnosti s otcem. OSPOD matce a dětem zprostředkoval ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi, které jsou ohroženy domácím násilím. Do spolupráce s rodinou se zapojila pomáhající organizace zaměřená na problematiku domácího násilí a začala matce poskytovat sociální, psychologické a právní poradenství, s matkou a dětmi se začalo pracovat v rámci rodinné a individuální terapie. Dále si OSPOD v rámci svých kompetencí vyžádal zprávu od pediatra, ze ZŠ, navštívil děti ve škole a provedl s nimi pohovor o situaci v rodině, provedl šetření v domácnosti otce a pokouší se navázat spolupráci s otcem, který toto však odmítá. Dále je intenzivně řešena bytová situace rodiny. Matka si podala žádost o sociální byt, a šetří finanční prostředky. Děti odmítají kontakt s otcem.
S rodinou je nadále pracováno s ohledem na její aktuální potřeby se zaměřením na budoucí stabilizaci rodinných poměrů a sanaci rodinných vztahů.
Zdroj: http://katalog.pravonadetstvi.cz/problem/nasili-v-rodine/#priklad_z_praxe

Jana se dostala do Krizového centra z důvodu, že se její rodiče nedohodli na péči (oba rodiče chtěli dívku do vlastní péče). Dívka vzhledem působila spíše mladším dojmem. Ve verbálním kontaktu byla velmi nesmělá, sama bez vyzvání nemluvila, a když mluvila, nebyla téměř slyšet. Byla velmi plachá, prázdným pohledem se dívala do země a pracovnici se do očí během konzultace téměř nepodí- vala. Chtěla, aby za ni hovořil otec a během toho jen zlehka přikyvovala, za přítomnosti otce téměř nemluvila. Jen vždy zopakovala, že chce být u otce, i když celý život vyrůstala u matky a mateřské babičky. U dívky byla patrná vysoká vnitřní tenze. Otec byl požádán, aby počkal v čekárně. Dívka bez jeho přítomnosti stále téměř nemluvila, a tak s ní pracovnice mlčky malovala a snažila se s ní navázat vztah. Dívka se u obrázku více rozmluvila a rozpomínala se na události, které se jí staly. Otec byl často v zahraničí a s rodinou trávil jen málo času. Dle slov otce se matka po porodu stala nesnesitelnou (hypotéza poporodní psychózy, která se dál rozvíjela). Dívka by si velmi přála mít hodnou matku jako ostatní dívky, sama tu svoji nikdy takovou nezažila. Chtěla by jako ostatní dívky chodit ven a hrát si. Ona ven nesmí, musí jen doma sedět a učit se, je z toho nešťastná, ve škole má sice samé jedničky, ale doma peklo. Když přinese z nějaké písemky 1-, matka nesnesitelně křičí a zakazuje jí i to, co doma dělá ráda, třeba čtení knih o vesmíru. Nikdy nebyla bez matky venku. Dostala psa, kterého venčí ve sklepě a jednou týdně po něm uklízí. Dívce se chování matky zdá odlišné od chování jiných matek, ale přijala to jako normu. Když je u otce, tak může chodit ven, a to je ráda. V dívčině okolí si nikdo nevšiml neadekvátního chování matky, jen sousedi si chodili stěžovat na nadměrný hluk, když matka křičela.
Zdroj: http://www.ditevkrizi.cz/wp-content/uploads/2017/07/%C4%8C%C3%AD_je_to_hra-1.%C4%8D%C3%A1st.pdf
Zdroje:
BEDNÁŘOVÁ, Z., MACKOVÁ, K., PROKEŠOVÁ, H. 2006. Studijní materiál o problematice domácího násilí pro pracovnice a pracovníky orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí.
MPSV. 2015. Metodická příručka typologie situací a služeb pro rodiny s dětmi [online]. Praha: MPSV. [22. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.pravonadetstvi.cz/files/files/1_1-Katalog-situaci-a-sluzeb.pdf
http://katalog.pravonadetstvi.cz/problem/nasili-v-rodine/#priklad_z_praxe
http://www.ditevkrizi.cz/wp-content/uploads/2017/07/%C4%8C%C3%AD_je_to_hra-1.%C4%8D%C3%A1st.pdf
VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I. 2008. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, o.p.s.

Další dokumenty:
Mezinárodní úmluvy (sdělení k úmluvám)
Sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí
Sdělení MZV č. 141/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí


Věstník MZ č. 10/2005, Postup lékařů primární péče při podezření ze syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (syndrom CAN)



www.mpsv.cz
© Copyright 2017 - 2020, všechna práva vyhrazena - Ministerstvo práce a sociálních věcí