Každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, je třeba považovat za oběť, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti podle tohoto zákona. Na postavení oběti nemá vliv, pokud nebyl pachatel zjištěn nebo odsouzen (§ 3 zákona o obětech trestných činů).
Dítě se nejčastěji stává obětí v souvislosti s problematikou syndromu CAN (pro více informací viz 5_2_Násilí v rodině – celá kapitola)
Pachateli trestných činů jsou často rodiče, partneři rodičů, příbuzní (prarodiče, apod.), vychovatelé (ze školy, z družiny, zájmových kroužků, letních táborů) a další skupinu pachatelů tvoří cizí lidé, nebo skoro cizí (např. sousedé, známý rodičů). Nelze zapomínat i na skupinu pachatelů, kteří si svůj čin připravují, takže s dítětem postupně navážou kontakt a získají si jeho důvěru (viz problematika kyberprostoru apod., pro více informací viz 7_5_Kyberšikana a 7_7_Rizikové chování v kyberprostoru – celá kapitola).
Dále se jedná o činy, které mohou souviset s agresivním chováním dětí k dětem, viz problém šikany (pro více informací viz 7_4_Šikana – celá kap.) apod., ale i problematika sexuálního experimentování mezi dětmi (pro více informací viz 7_3_Rizikové sexuální chování – celá kap.). Může se jednat o agresi mezi sourozenci nebo kamarády. U dětí ve věku do 15 let (nejsou trestně odpovědné) nehovoříme o spáchání trestného činu, ale jedná se o „čin jinak trestný“, u dětí ve věkové skupině 15 – 18 let (mladiství) jde o „provinění“.
Dětské oběti se mohou chovat jinak před odhalením trestného činu, během odhalení a po odhalení. Nelze jasně definovat projevy v chování dětské oběti (může se objevit agresivní chování, útěky, sebepoškozování, sexualizované chování, pomočování, nespavost, problémy spojené s příjmem potravy, noční děsy, krádeže, zvýšený smutek apod.), každá dětská oběť se chová jinak, což souvisí s intenzitou trestných činů, dopadem trestného činu na oběť a osobou pachatele (např. zda je osobu blízkou či nikoli).
Dětské oběti samy mohou upozornit na svoji nepříznivou situaci, tzn. na spáchání trestného činu, někdy se svěřují rodičům/blízkým osobám, jindy nezaujaté – třetí – osobě, např. učitelce ve škole, ale některé děti nic neřeknou, protože ve většině případů se děti o trestném činu bojí mluvit – např. proto, že se bojí pachatele (jeho osoby, jeho násilí nebo jeho hrozeb), nebo že naštvou své rodiče, či že se dostanou do problémů. Děti se mohou dokonce samy obviňovat, že se neuměly ochránit, že dělaly, co pachatel po nich chtěl a že neuměly trestnému činu zabránit. Děti si také myslí, že jim nikdo neuvěří, co se stalo. Děti se často setkávají s tím, že jim nikdo nenaslouchá. Dále si často děti myslí, že to, co se odehrává mezi nimi a pachatelem, je běžná či normální záležitost. Děti mohou mít dokonce pachatele rády. Děti si také myslí, že rodiče či další osoby vědí, co se odehrává. Důvodů může být vícero, proto je zapotřebí situaci dětí obecně monitorovat, a pokud se dítě chová jinak než běžně, je vhodné zamyslet se, s čím neobvyklé chování dítěte souvisí.