Potřeby dětí v oblasti školní přípravy a docházky



Zanedbávání povinné školní docházky, záškoláctví

Záškoláctví je řazeno mezi projevy tzv. rizikového chování dětí a dospívajících. Do značné míry zjednodušeně lze charakterizovat záškoláctví jako situaci, kdy žák nebo student nechodí do školy a nemá absenci řádně omluvenou. Jedná se tedy o nepřítomnost ve vyučování, ke které učitel nebo jiný oprávněný zástupce školy nedal svolení.
Dle § 36 odst. 1, zákona č. 561/2004 Sb. (dále jen Školský zákon), je školní docházka povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku. Zákonní zástupci jsou tudíž povinni své děti do školy posílat. V současné době je záškoláctví šetřeno jako trestný čin ohrožování výchovy dětí dle zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, § 201. (MPSV, 2015)
V kontextu českého prostředí je důležité rozlišovat záškoláctví v souvislosti s povinnou školní docházkou (viz zákonná norma) a záškoláctví na střední škole, kde docházka není povinná. V případě druhém je základním východiskem skutečnost, že dítě, které ukončilo povinnou školní docházku a dovršilo 15. rok věku, se může svobodně rozhodnout, jestli studovat bude či nikoliv.
Kyriacou (2004) rozděluje záškoláctví na pět základních skupin:
1) Pravé záškoláctví – žák do školy nechodí, ale rodiče si myslí, že školu navštěvuje.
2) Záškoláctví s vědomím rodičů – žák do školy nechodí, ale rodiče jsou o tom informováni. Stejně tak vědí, že jejich dítě nemá důvod k tomu, aby školu nenavštěvovalo. Dítě například zůstane doma z důvodu, že hlídá nemocného mladšího sourozence. Děti také mohou například pomáhat rodičům v práci nebo doma.
3) Záškoláctví s klamáním rodičů – jedná se o druh záškoláctví, kdy dítě přesvědčí rodiče a často i odborníky, že je mu tak špatně, že nemůže jít do školy. Omluvenku žákovi může vystavit rodič, ale v některých případech i lékař. Jedná se o těžko prokazatelnou formu neomluvené absence, může mít dlouhodobý charakter a její řešení bývá komplikované.
4) Útěky ze školy – nebo také interní záškoláctví se projevuje tím, že žák do školy dochází, ale během dne na nějakou hodinu nebo dvě se na výuku nedostaví. Žáci mohou zůstávat v budově školy, nebo školu opustit.
5) Odmítání školy – v tomto případě se nejedná o klasické záškoláctví. Do této kategorie patří žáci, pro které je představa školní docházky spojena s problémy, které nejsou schopni překonat. Může se jednat o strach pramenící z problémů ve škole ve spojitosti s obtížností učiva, komplikovanými vztahy se spolužáky či pedagogy, školními či jinými fobiemi a depresemi. V takových případech je strach žáků tak veliký a může vyvolávat tak prudké reakce, že je pro rodiče téměř nemožné bez odborné pomoci situaci vyřešit. Více informací viz Psychické problémy u dětí.
Jednotlivé typy záškoláctví se mohou vzájemně překrývat, proto může být pro zúčastněné aktéry složité identifikovat, o jaký druh záškoláctví se jedná. Asi nejvíce se to projevuje v případě třetí a páté skupiny, kdy často až na základě opravdu důkladného posouzení odborníka je možné určit, jestli dítě má nějaké zdravotní potíže nebo jen do školy nechce docházet (MŠMT, 2017).

Záškoláctví s vědomím rodičů
Petr (13) žije s matkou v malé vesnici. Rodiče Petra jsou rozvedení cca 4 roky. Petr byl svěřen do péče matky, otec pravidelně platil výživné. Matka byla toho času nezaměstnaná, otec jezdil s kamionem. U matky bylo zjištěno, že často pije alkohol. Otec jezdil ze zahraničí domů jednou za cca 2 měsíce a byl asi 10 dní doma. V této době bydlel Petr u otce v jeho bytě. V osmé třídě se u Petra začaly projevovat vážné problémy s prospěchem a docházkou. Petr měl mnoho zameškaných hodin omluvených matkou. Škola vyvolala jednání s rodiči, protože Petr byl v době nemoci viděn venku s ostatními kamarády. Matka věděla, že Petr není nemocný. Při jednání byli přítomni třídní učitelka, ředitel, výchovná poradkyně a rodiče. Vzhledem k tomu, že nedošlo k nápravě a absence pokračovaly, kontaktovala škola OSPOD, konkrétně kurátora pro mládež. Ten již byl s rodinou v kontaktu z důvodu toho, že se Petr dopustil činu jinak trestného v podobě škody na cizím majetku. Kurátor pro mládež hovořil s oběma rodiči a Petrem. Doporučil jim využít terénní asistenční službu, která matce pomáhala zvládat přípravu Petra do školy. Kurátor rovněž doporučil matce, aby využila ambulantní docházky k psychiatrovi v souvislosti s pitím alkoholu. Matka tak učinila. Následně proběhla výchovná komise ve škole za přítomnosti matky, zástupců školy, terénní asistentky a kurátora. Zde byla nastavena pravidla omlouvání Petrovi nepřítomnosti. Tato opatření na nějakou dobu situaci zklidnila a Petr začal pravidelně docházet do školy. Postupem času však terénní pracovnice sdělila kurátorovi, že spolupráce s Petrem je čím dál těžší, v rodině je špatná finanční situace, kdy matka finančně nevychází. Často nemá ani na autobus pro Petra do školy, která je ve vedlejší vesnici. Situace se vrátila do starých kolejí a matka čím dál častěji kryla synovu absenci. OSPOD svolalo případovou konferenci, které se účastnili kromě rodičů také zástupci školy, terénní asistentka a OSPOD. Vzhledem k tomu, že u matky byly zjištěny další nedostatky ve výchově, byla zvažována změna výchovného prostředí nezletilého k otci. Otec nejprve zaměstnání měnit nechtěl, ale když zjistil vážnost situace, uvedl, že do cca 1 měsíce skončí s ježděním do zahraničí a převezme syna do péče. Matka s takovým postupem souhlasila. Otec si našel zaměstnání ve městě, kde bydlel, a Petr od nového školního roku přestoupil do nové školy, aby byl blízko svému novému bydlišti. Pracovnice OSPOD pomohla otci sepsat návrh k soudu na změnu výchovného prostředí. V nové škole Petr sice ještě měl nějaké neomluvené absence, ale tady se již jednalo o pravé záškoláctví, které otec vyřešil bez pomoci ostatních. Petr začal respektovat daná pravidla a po dokončení povinné školní docházky nastoupil na učební obor.
Zpracoval: Martin Plášek, kurátor pro děti a mládež

Záškoláctví s klamáním rodičů
Adéla (14 let) žije pouze s matkou. Rodiče jsou rozvedeni tři roky. Soužití i rozchod rodičů byly velmi dramatické. Výjimkou nebyly slovní i fyzické útoky rodičů navzájem. Matka bývalému manželovi často vyhrožovala sebevraždou. Dcera těmto hádkám byla přítomna. V šesté třídě byla u Adély diagnostikována porucha imunity, což mělo za následek její častou nemocnost. V osmé třídě nemocnost překročila běžnou mez a bez několika dnů Adéla v prvním pololetí nebyla téměř ve škole. Omluvenky psala obvykle matka. Škola pak pojala podezření na neopodstatněnou absenci Adély, protože byla o víkendech viděna s kamarádkami venku. Také do školy přišla vždy, když byl nějaký zajímavý program místo výuky (kino, exkurze apod.) Ve škole Adéla nejevila známky nějakých potíží. Škola kontaktovala matku, aby s ní celou věc projednala. Matka uvedla, že se jí často stává, že Adélu ráno nemůže probudit a dostat ji do školy. Adéla neustále opakuje, že jí není dobře a že do školy nepůjde. Matka se se školou domluvila, že bude kontaktovat psychologa. Návštěvy však nepomohly a neutěšená situace pokračovala dále. Škola svolala výchovnou komisi, na kterou pozvala oba rodiče a kurátora pro mládež. Mezi rodiči došlo k hádce přímo při jednání. Kurátor doporučil rodičům, aby vyhledali pomoc odborníka v podobě rodinné terapie. Rodiče navštívili pouze jedno sezení. Matka také na doporučení začala s Adélou ambulantně docházet do střediska výchovné péče. Protože se blížily letní prázdniny, bylo domluveno, že matka bude během letních prázdnin sledovat nemocnost dcery. Ta byla přes prázdniny nulová. Adéla však během prvního měsíce nového školního roku přišla na výuku jen dvakrát. Matka se všemi institucemi velmi dobře spolupracovala a přiznala, že s dcerou má již nějakou dobu výchovné problémy. Ještě v minulém roce byla přesvědčena, že dcera je skutečně nemocná. Uvědomila si však, že dceru dostat do školy je čím dál těžší až nemožné. Adéla je k matce vulgární, je schopná se bránit i násilím. V době, kdy není ve škole, tráví veškerý čas na sociálních sítích. Ve vyhrocených situacích matce vyhrožovala sebevraždou. Při jednom takovém incidentu byl afekt obzvlášť silný, a tak matka zavolala záchrannou službu. Adéla byla hospitalizovaná. Bylo svoláno psychiatrické konsilium, kdy psychiatr konstatoval, že nezletilá netrpí žádnou duševní poruchou a její problémy mají výchovný charakter. Na výchovných problémech se shodla i etopedka ve středisku výchovné péče. Matce byl ze strany všech účastníků doporučen osmitýdenní pobyt Adély ve středisku. Matka i Adéla s pobytem nakonec souhlasily. Po ukončení pobytu se Adéla vrátila do školy a nyní do ní chodí pravidelně.
Zpracoval: Martin Plášek, kurátor pro děti a mládež

Příklad záškoláctví
I. K. se narodil roku 1988 v jižních Čechách. Jako dospělý se přestěhoval do Prahy, kde také žije dodnes. I. K. pochází z rozvedené rodiny, rodiče se rozvedli, když mu bylo deset let. Po rozvodu byl soudně přidělen do výchovy k matce. Rodiče bydleli nadále v jednom městě, I. K. pravidelně navštěvoval otce, situaci nevnímal jako nějak tíživou. Rodiče mezi sebou však neměli dobrý vztah, matka předhazovala otci, že u něj I. K. tráví tolik času a ať se o něj stará on. Znovu došlo na soud. I. K. byl svěřen do péče otce. Ten si v krátké době našel novou přítelkyni, se kterou si I. K. příliš nerozuměl. Kvůli ní se s otcem často hádal, a proto byl opět svěřen do péče matce. Všechna tato soudní řízení se odehrála v průběhu půl roku. Oba rodiče byli dobře finančně zajištěni, takže po materiální stránce I. K. nestrádal. Otec pracoval v Německu v lomu, tam si velmi dobře vydělával. Později se živil jako osoba samostatně výdělečně činná. I. K. měl všechno, co chtěl, matka nemusela pracovat. Po rozvodu se měl lépe otec. Na matku, které byl ze zdravotních důvodů přidělen invalidní důchod, byla později, asi když byl I. K. ve věku 16 let, uvalena exekuce. Aby mohl matku podporovat, přerušil v té době I. K. studium na obchodní akademii. Nemá tedy ukončené střední vzdělání. V době soudních řízení se začaly u I. K. objevovat výchovné problémy ve škole. I. K. provokoval svým chováním učitele, vyrušoval v hodinách, choval se drze. Učitelé si vůči němu vypěstovali averzi a postupně na něj byly sváděny všechny kázeňské přestupky. I. K. si vzpomíná, jak jeho otec chodil do školy a spravoval věci, které I. K. údajně rozbil. Přestože na začátku stál za svým synem, jeho trpělivost se snižovala, až se nakonec od syna ve věku 11 let úplně odvrátil. Dodnes spolu nenavázali dobré vztahy. Ve stejné době, tedy v páté třídě začal I. K. také chodit za školu. Ráno se sešel s kamarády před školou, vykouřil pár cigaret a pak se vrátil domů, nebo šel do lesa. Čas většinou trávil sám a četl knihy, které ho zajímaly. Podle svých slov se vzdělával sám. Chyběl vždy maximálně tři dny, aby to nebylo nahlášeno rodičům. Ti se to dozvěděli až v pololetí. Matka poté komunikovala se školou a asi polovina neomluvených hodin byla vysvětlena, přesto však dostal I. K. třetí snížený stupeň z chování. Od páté třídy do konce povinné školní docházky si stupeň z chování nikdy nezlepšil. Jeho prospěch byl ale nadále dobrý, v předmětech prospíval výborně až dobře. I když do školy nechodil, látku se zvládal naučit sám. Otec se nikdy moc nezajímal o školní prospěch, nechával to na synovi a jeho snaze. Matka se v prvních letech starala o prospěch svého syna ve škole, učila se s ním, ale pak už syna nemohla učit, protože na to nestačily její znalosti. V páté třídě se také přidaly problémy v komunikaci se spolužáky. Už v desíti letech si I. K. uvědomoval, že o světě přemýšlí jinak než jeho vrstevníci a spolužáci, proto si s nimi také moc nerozuměl. Někteří spolužáci ho prý dokonce šikanovali, a částečně také proto chodil za školu. I. K. má doposud svérázné názory na fungování světa, často se tak setkává s nepochopením. V I. K. také postupně vzkvétala nedůvěra ke škole a vzdělávacímu systému. Učitelé nedokázali zodpovědět jeho otázky, dokonce za své dotazy dostával od učitelů vynadáno. I. K. nechápe, proč se má učit látku, která se nijak netýká praktického života. Naopak co se týká praktického života, ověřuje si, že výpovědi učitelů nejsou pravdivé. Např. při prevenci závislostí učitel přeháněl důsledky zneužívání lehkých drog, a jelikož s nimi I. K. v té době už měl zkušenosti, učiteli nemohl uvěřit. Styl učení, který byl ve škole preferován – „biflování“ z učebnic, nekonečné diktování látky pro zápis do sešitů - I. K. absolutně nevyhovoval, raději věci zkoumal a zkoušel na vlastní oči. I. K. je dosud velmi prakticky založený. Ve druhém pololetí na základě všech výše uvedených faktů, dala škola návrh na ústavní výchovu. I. K. byl umístěn do dětského diagnostického ústavu. Později byl umístěn do dětského domova se školou. Škola se nacházela v areálu dětského domova, záškoláctví ale u I. K. pokračovalo, protože utíkal ze zařízení. Cítil se tam být umístěný neprávem a utíkal za rodiči. Později se začal do školy cíleně vracet na testy, aby mohl být kvalifikován. Do školy se připravoval sám. Prospěch měl i v této době velmi dobrý, tím pádem mu velké množství neomluvených hodin bylo tolerováno. V patnácti letech byl po několika měsících „na svobodě“ opět umístěn do výchovného ústavu pro děti a mládež, protože se popral na diskotéce. Celkově tak v ústavech strávil většinu svého adolescentního věku, pobýval v nich od 11 let do svých devatenácti. Vzdělávací systém dosud odsuzuje, připadá mu příliš rozvleklý a považuje ho za ztrátu času. Ke škole jako instituci stále převládá u I. K. averze, protože na návrh školy se ocitl v ústavní výchově. Považoval školu za protivníka svých rodičů a sebe. Tvrdí, že člověk nepotřebuje školní vzdělání, aby se o sebe uměl postarat. Jde to prý i bez něj, když se člověk sám zajímá o praktické věci. Tím se řídí i ve svém nynějším životě. Stálou práci nemá, často pomáhá svým známým např. při úpravách bytu nebo na stavbách, tím si vydělá nějaké peníze. Tento způsob obživy mu vyhovuje, sice nemůže příliš plánovat budoucnost, ale za to si užívá svobodu, kterou mu jeho životní styl zaručuje. Když si potřebuje zjistit nějaké informace, dokáže si je vyhledat na internetu nebo v literatuře. Takhle se v poslední době seznámil např. s podvojným účetnictvím, se kterým nyní pomáhá své přítelkyni. Při pobytu ve výchovném ústavu se setkal s různými druhy drog, říká, že vyzkoušel snad všechno, dodnes kouří marihuanu. Před svými osmnáctými narozeninami se nezákonně ocitl také ve vazbě, ze které ale musel být kvůli nezletilosti propuštěn. Má tedy krátké zkušenosti i s vězeňským prostředím. I. K. je nyní samostatný mladý muž, který si zakládá na tom, že se o sebe dovede postarat sám.
Zákony
Metodické pokyny, informace
Metodický pokyn MŠMT č. j. 10 194/2002-14, k jednotnému postupu při uvolňování a omlouvání žáků z vyučování, prevenci a postihu záškoláctví.
Informace k postupu orgánů sociálně – právní ochrany dětí v případech záškoláctví. MPSV, 2014. Č.j. 2014/11306-231.
ČAPEK, M., NAVAROVÁ, S, ŽENATOVÁ, Z. Žák v krizové situaci. Praha: Raabe, 2017.
KYRIACOU, CH. Řešení výchovných problémů ve škole. Praha: Portál, 2004.
MPSV. 2015. Metodická příručka typologie situací a služeb pro rodiny s dětmi [online]. Praha: MPSV. [22. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.pravonadetstvi.cz/files/files/1_1-Katalog-situaci-a-sluzeb.pdf
MŠMT. 2017. Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže (Dokument MŠMT č.j.: 21291/2010-28) [online]. Praha. MŠMT. [22. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/vzdelavani/socialni-programy/metodicke-dokumenty-doporuceni-a-pokyny
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů



www.mpsv.cz
© Copyright 2017 - 2022, všechna práva vyhrazena - Ministerstvo práce a sociálních věcí