Dítě se specifickými vzdělávacími potřebami



Za děti, žáky a studenty (dále jen žáci) se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) jsou považováni všichni žáci se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním, případně i žáci s mimořádným nadáním (Fořtová, 2013).

Jedná se o osoby, které k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebují poskytnutí podpůrných opatření. Podpůrná opatření ve vzdělávání zahrnují nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám žáka.
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na bezplatné poskytování podpůrných opatření školou i školským zařízením (např. školní družina, školní klub apod.).
Podpůrná opatření zahrnují následující formy podpory:
- poradenská pomoc školy a školského poradenského zařízení – jedná se např. o poradenské služby školního speciálního pedagoga, psychologa nebo pedagogicko-psychologických poraden a speciálně pedagogických center,
- úprava organizace, obsahu, hodnocení, forem a metod vzdělávání a školských služeb, včetně předmětů speciálně pedagogické péče a prodloužení délky středního nebo vyššího odborného vzdělávání až o dva roky,
- úprava podmínek přijímání ke vzdělávání a ukončování vzdělávání,
- použití kompenzačních pomůcek, speciálních učebnic a speciálních učebních pomůcek, využívání komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob, Braillova písma a podpůrných nebo náhradních komunikačních systémů,
- úprava očekávaných výstupů vzdělávání v mezích stanovených rámcovými vzdělávacími programy a akreditovanými vzdělávacími programy,
- vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu,
- využití asistenta pedagoga,
- poskytování vzdělávání nebo školských služeb v prostorách stavebně nebo technicky upravených – bezbariérovost prostředí školy,
- využití dalšího pedagogického pracovníka, tlumočníka českého znakového jazyka, přepisovatele pro neslyšící nebo možnosti působení osob poskytujících žákovi po dobu jeho pobytu ve škole nebo školském zařízení podporu podle jiných právních předpisů (např. osobní asistent nebo pracovník ve zdravotnictví).

Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami se vzdělávají ve školách hlavního vzdělávacího proudu, pokud to odpovídá jejich nejlepšímu zájmu. Žáci mají právo na poskytování podpůrných opatření bez ohledu na to, v jakém typu školy se vzdělávají.

Fořtová, K. 2013. Jak pracovat s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami [online]. Praha. [22. 2. 2018]. Dostupné z: http://www.vyzkum-mladez.cz/zprava/1434887210.pdf

Příklad dobré praxe I – dítě se speciálními vzdělávacími potřebami
„Když se Martínek narodil, chvíli nám trvalo přijmout skutečnost, že všechno nebude tak, jak jsme si představovali, ale bylo pro nás přirozené, že ho budeme vychovávat stejně jako ostatní děti,“ říká jeho matka Kateřina Polišenská. „Navštěvovali jsme s ním kamarády, chodili na plavání, já jsem s ním od jeho dvou let pracovala v místním mateřském centru, kde jsem vedla kroužky, cvičení pro maminky s dětmi i večerní kurzy,“ vypráví. „Od tří let jsem s Martinem začala doma cíleně pracovat, abych podpořila jeho celkový rozvoj, učili jsme se například soustavné práci u stolu. Brzy však začalo být zřejmé, že potřebuje mezi vrstevníky, a tak jsme se pustili do hledání mateřské školy, což by nebyl jednoduchý úkol ani v případě, kdyby byl Martínek úplně zdravý – je totiž silný ročník 2005,“ popisuje Polišenská zkušenost, jakou s ohledem na kapacitu předškolních zařízení na vlastní kůži zažilo mnoho rodičů.
„Po značných peripetiích jsme našli malinkou školku, kde měli místo a paní ředitelka nás ráda přijala, ale řekla nám, že si musíme najít asistentku, protože z města k nám za minimální finanční ohodnocení nebude nikdo jezdit. Pátrali jsme proto v našich řadách a kamarádka - profesí švadlenka - byla ochotná to zkusit. V té době ještě pro asistentský post ve školce nebylo nutné mít maturitu. Měsíc před prázdninami jsme fungovali ve zkušebním provozu, platili jsme ji a já ji naučila, co pro začátek potřebovala znát. Už předtím jsem si nastudovala metody výuky matematiky a češtiny a ona byla ochotná nechat se vést. O prázdninách si udělala kurz na asistentku pedagoga a ve školce záhy pochopili, že mít pomocného pracovníka, placeného z externích zdrojů, je nesmírně výhodné,“ říká Polišenská k finančnímu aspektu zajištění podpůrných opatření, jejichž financování po novele školského zákona platné od září 2016 garantuje stát. „Martínek tedy nastoupil do školky jako ostatní děti a plnohodnotně se zapojil,“ uzavírá příběh Martinova předškolního vzdělávání jeho maminka.
Složitá a místy velmi psychicky náročná cesta je však čekala i při hledání základní školy. „Často jsem se musela po některých jednáních ve škole vyplakat. Všichni se tvářili, jak nám fandí, ale ve skutečnosti od nás dávali ruce pryč. Průlom se nakonec podařil v Martinově spádové základní škole. Jedna paní učitelka se rozhodla, že to s Martinem zkusí, pokud škola přijme její dceru jako asistentku. Spojila jsem se s ní a pozvala ji s námi na tábor pro děti s Downovým syndromem, kde jsme měli příležitost se poznat a uvést ji do způsobů práce s těmito dětmi. Díky tomu mohl Martin od 1. září nastoupit do prostředí běžné základní školy a věděl, kdo mu tam bude pomáhat, což bylo skvělé.“ dodává paní Polišenská.
„Dnes to vypadá tak, že Martínek první hodinu až dvě, kdy má nejvíc energie a síly, pracuje v nerušeném prostředí školního klubu, kde počítá a píše. Pak přichází za dětmi do třídy, kde zůstává do konce vyučování. V lavici sedí se spolužačkou, vedle nich sedí paní asistentka, k níž paní učitelka přesunula i pár slabších žáků, kterým intenzivně pomáhá. Hodně s tou třídou spolupracuji a vidím, že v ní jsou děti, které třídu takzvaně brzdí, což bývá jeden z obvyklých argumentů proti společnému vzdělávání, ale myslím, že samostatné práci, které se Martin věnuje se svou asistentkou, zatímco ostatní děti se věnují běžné látce, se to přičítat nedá,“ domnívá se Kateřina Polišenská.
„Matematiku se učíme s pomůckami z Oxfordu. V našem případě se ukázalo, že inkluze funguje napříč celým systémem základní školy od paní ředitelky až po paní kuchařky. Jediný opravdu velký problém, na který narážíme, je plnění předepsaných výstupů sledovaných Speciálně pedagogickým centrem – tam se ťuká na tabulky. Říkají nám, že pokud příští rok nesplníme, nebude možné pokračovat,“ říká Kateřina Polišenská, která se po svých zkušenostech stala členkou spolku Rodiče za inkluzi, sdružujícího rodiče, kteří věří ve smysluplnost, užitečnost a reálnost společného vzdělávání dětí. „Máme skvělou paní učitelku. Snaží se dát všechny děti dohromady a přistupuje k nim individuálně. Postoj pedagoga je pro úspěch společného vzdělávání naprosto stěžejní,“ uzavírá dosavadní průběh vzdělávání svého syna Kateřina Polišenská.
Zdroj: http://www.rodicezainkluzi.cz/aktuality/inkluze-priklady-dobre-praxe

Příklad dobré praxe II – dítě se speciálními vzdělávacími potřebami
Nyní osmnáctiletá Zuzana, která se narodila s Downovým syndromem, žije se svou rodinou v Českých Budějovicích. Zde také úspěšně dokončila běžnou základní školu Dukelská a nyní nastoupila na soukromé Česko-anglické gymnázium.
Zuzka nastoupila do běžné základní školy po odkladu školní docházky, přičemž první třídu měla navíc rozdělenou do dvou ročníků. Své spolužáky znala již z mateřské školky a měla mezi nimi řadu přátel. Díky vhodnému pedagogickému přístupu a podpoře asistentky pedagoga, která byla Zuzce pro případ potřeby vždy nablízku, byli spolužáci od počátku vedeni k laskavosti a přijetí a za celou dobu školní docházky nedošlo k žádnému zásadnějšímu problému. Počet vyučovacích hodin měla Zuzka snížený na 23 hodin týdně s tím, že pokud bylo třeba, mohly s asistentkou ze třídy odejít a učit se v kabinetu nebo venku. „Společně se speciálně pedagogickým centrem jsme zvolili počet hodin, který byla Zuzka schopná ve škole zvládnout tak, aby nebyla dlouhodobě vyčerpaná a její začlenění se nestalo spíše kontraproduktivní. Zuzka se totiž obvykle velmi rychle unaví, což ale nemusí být pravidlem u všech dětí s Downovým syndromem,“ říká Zuzčina matka.
Po celou dobu základní školní docházky se Zuzka učila podle stejných učebnic jako ostatní děti. „S každým pedagogem jsme se dohodli na tématech, které Zuzka bude probírat společně s dětmi, ale také na tom, co vynecháme. S asistentkou jsme se také aktivně podíleli na přípravě zjednodušených pracovních listů,“ doplňuje Jana Jarošová. V předmětech vaření a příprava pokrmů, občanská a výtvarná výchova, kde Zuzka asistentku nepotřebovala, pracovala samostatně spolu s ostatními spolužáky. Z tělesné výchovy byla Zuzka nakonec osvobozena, protože její náročnost na druhém stupni již nebyla schopna zvládnout.
„Ve škole se Zuzka rozhodně necítila přetížená, do školy se vždy vysloveně těšila, zejména na své kamarádky a na svou skvělou paní asistentku. S kamarádkami, které s ní vyrůstaly již od mateřské školy, se Zuzka scházela i po škole a zůstaly přítelkyněmi dodnes,“ říká Zuzčina maminka. Právě Zuzčiny kamarádky, které s ní od malička vyrůstaly a chodily do stejné třídy, považuje za zásadní motor jejího rozvoje. „To kvůli nim se Zuzka snaží. Chce umět, to co ony, být jako ony, prostě jednoduše řečeno, chce být jednou z nich.“.
Celkový rozvoj dítěte a jeho přípravu považuje Jana Jarošová za stěžejní a základ vidí především v postoji a nasazení rodičů. Ti totiž již od narození určují množství podnětů, které dítě dostává a prostředí, ve kterém se pohybuje. „Pokud bychom Zuzku od raného věku nepřipravovali a nezačleňovali, výrazně by to ztížilo její přijetí vrstevníky, a to je pro dítě vždy nejdůležitější.“
Jako ředitelka českobudějovické společnosti Ovečka, o.p.s., která vznikla za účelem pomoci rodinám dětí s Downovým syndromem, také aktivně pracuje s řadou dalších dětí s touto diagnózou na rozvoji jejich rozumových funkcí, a to už od dvou let věku až po dospělost. „Předpokladem úspěšného začlenění do školy je ochota dítěte podřídit se pravidlům, vnímat a zpracovávat informace, a to je třeba děti s Downovým syndromem učit již od raného věku. Ve škole pak musí mít dítě pocit přijetí a bezpečí.“
Děkuji především Zuzčiným přítelkyním, které jí stále rády berou mezi sebe, její asistentce Jiřině a učitelům za to, kým dnes naše Zuzka je“, uzavírá Jana Jarošová.
Zdroj: http://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/spolecne-vzdelavani-je-prirozena-vec-j-jarosova



www.mpsv.cz
© Copyright 2017 - 2022, všechna práva vyhrazena - Ministerstvo práce a sociálních věcí