§ 22
Odborná způsobilost k výkonu povolání psychologa ve zdravotnictví a specializovaná způsobilost k výkonu povolání klinického psychologa
(1) Odborná způsobilost k výkonu povolání psychologa ve zdravotnictví se získává absolvováním akreditovaného magisterského jednooborového studijního oboru psychologie a absolvováním akreditovaného kvalifikačního kurzu Psycholog ve zdravotnictví, který je prováděn vysokou školou podle zvláštního právního předpisu9d).
(2) Do doby získání specializované způsobilosti psycholog ve zdravotnictví pracuje u poskytovatele zdravotních služeb pod odborným dohledem klinického psychologa způsobilého k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu.
(3) Specializovaná způsobilost psychologa ve zdravotnictví se získává úspěšným dokončením specializačního vzdělávání v trvání 5 let atestační zkouškou. Označení odbornosti psychologa ve zdravotnictví se specializovanou způsobilostí je klinický psycholog.
(4) Odborná a specializovaná způsobilost k výkonu povolání klinického psychologa se získává absolvováním nejméně pětiletého akreditovaného magisterského jednooborového studijního oboru psychologie a specializačního vzdělávání v oboru klinická psychologie, pokud bylo studium v akreditovaném magisterském studijním oboru zahájeno nejpozději ve školním roce 2008/2009.
(5) Za výkon povolání psychologa ve zdravotnictví (odstavec 1) se považuje činnost v rámci preventivní, diagnostické, léčebné, neodkladné, léčebně rehabilitační a dispenzární péče v oboru klinická psychologie prováděná bez indikace lékaře.
(6) Za výkon povolání klinického psychologa (odstavce 3 a 4) se považují činnosti uvedené v odstavci 5 a činnost posudková a revizní.
Vychází ze zákona č. 96/ Sb., Zákon o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činnosti souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních)
Psychoterapeut
Profese psychoterapeut není v ČR právně vymezena (proklamativně ji vymezuje např. EAP a její vymezení může být inspirativní, ale právní váhu v jednotlivých zemích nemá).
Faktické vymezení vlastního vzdělávání v psychoterapii (teorie, sebezkušenost, supervize) je snad v ČR konsenzuálně postupně upřesňováno a pro zdravotnictví jsou dvěma odbornými společnostmi a profesní organizací klinických psychologů schvalovány úplné výcvikové programy v psychoterapii.
Absolvování schváleného (dříve tzv. akreditovaného) úplného psychoterapeutického výcviku formálně ani ve zdravotnictví neopravňuje samo o sobě k ničemu (kromě přístupu k dále zmíněnému kurzu a zkoušce).
Zdravotnictví má pro absolventy úplného schváleného výcvikového programu vymezenu formalizaci psychoterapeutického vzdělávání (dříve absolvováním zkoušky z funkční specializace v systematické psychoterapie v IPVZ, nyní absolvováním obsahově shodného certifikovaného kurzu ČPS ČLS JEP Specializace v sytematické psychoterapii zakončeného zkouškou), která je respektována MZ ČR a zdravotními pojišťovnami (kvalifikace v psychoterapii pro poskytování zdravotní péče podle seznamu zdravotních výkonů). Tedy nikoliv výcvik, ale teprve tato zkouška otevírá formální cestu k samostatnému poskytování psychoterapie.
Ve zdravotnictví může samostatně provádět psychoterapii v ČR pouze příslušně vzdělaný (atestovaný) klinický psycholog nebo lékař (většinou psychiatr) – oba se „specializovanou způsobilostí“ a to za shodných podmínek, ale v rámci své původní profese jako součást poskytování zdravotní péče (ať hrazené či nehrazené ze zdravotního pojištění). V tomto kontextu jsou vymezeny povinnosti, odpovědnost atd.
Zatím se daří naplňovat záměr, aby podmínky pro poskytování psychoterapie byly pro klinické psychology a lékaře shodné. Cílem je tyto podmínky ve zdravotnické legislativě pevněji ukotvit.
Pod praporem pseudojednotné psychoterapie nebylo dosud mimo zdravotnictví vymezováno téměř nic.
Neudržitelný je v českém legislativním prostředí názor, že absolvuji-li adekvátní (viz výše) kvalifikaci ve zdravotnictví a ze zdravotnictví odejdu, jsem oprávněn poskytovat totožnou psychoterapeutickou péči i mimo rámec zdravotnictví. Jsem nepochybně povinen řídit se zákony a normami onoho prostoru, v němž se pohybuji (školského, manželsko-poradenského, živnostenského atd.). .). Navíc, poskytuje-li zdravotnický pracovník psychoterapii ve smyslu zdravotní péče mimo prostor zdravotnictví, je dle nově platného zákona o zdravotních službách vystaven riziku poměrně vysokých sankcí.
Tyto mimozdravotnické prostory většinou nemají vymezenu ani vlastní psychoterapeutickou kvalifikaci, ani podmínky, povinnosti a odpovědnosti, které by se poskytování případné psychoterapie týkaly.
Do výcvikových programů v psychoterapii (i schválených pro zdravotnictví) jsou přijímání kandidáti i jiných než zdravotnických profesí a uplatnění psychoterapeutického vzdělání v jejich profesích lze jistě pouze podpořit (např. psychoterapeuticky vzdělaný pedagog atd. bude pravděpodobně kvalitnějším pedagogem), jejich případná vlastní psychoterapeutická práce však většinou postrádá adekvátní zákonnou oporu.
Zdroj: Česká psychoterapeutická společnost, http://www.psychoterapeuti.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=222&