Vychází ze zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
Rozhodcem může být každá osoba, která splňuje podmínky zletilosti, bezúhonnosti a plné svéprávnosti. Není tedy potřeba právnického vzdělání, ledaže jde o spotřebitelský spor, kde může být rozhodcem právě pouze osoba s tímto vzděláním a vedená v seznamu rozhodců u Ministerstva spravedlnosti. Rozhodcem ale nikdy nemůže být soudce nebo státní zástupce.
Rozhodce nemusí svou funkci přijmout, pokud ji ale přijme, vzdát se jí může již jen ze závažných důvodů nebo se souhlasem obou stran sporu. Přijetí funkce musí být vždy písemné. Stejně tak musí být vždy písemnou rozhodčí smlouva, ve které si strany osoby rozhodců dohodnou. Pokud by nedošlo k této předchozí dohodě, každá ze stran jmenuje v případě zahájení rozhodčího řízení jednoho a ti pak zvolí předsedajícího rozhodce, případně tak učiní soud. Zákon pouze stanoví, že jich musí být lichý počet, spor tedy může rozhodnout i jen jeden rozhodce.
Každý rozhodce má povinnost zachovávat mlčenlivost ohledně skutečností, které se dozvěděl v souvislosti s rozhodčím řízením a v případě jeho podjatosti k rozhodované věci nebo k účastníkům řízení je z rozhodování sporu vyloučen. Podle nálezu Nejvyššího soudu není opakované jmenování (určování) určité osoby rozhodcem a její následné odměňování za výkon činnosti rozhodce důvodem k zneplatnění rozhodčí doložky z důvodu ekonomické závislosti, leda že by osoba rozhodce byla s účastníkem řízení v zaměstnaneckém nebo obdobném poměru.
Služba je určena
Způsob pomoci
(Zdroj https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozhod%C4%8D%C3%AD_%C5%99%C3%ADzen%C3%AD)